V tomto roce dochází k dovršení všech revolucí, které byly započaty z vlády Napoleona a které vycházejí z principů vyslovených za francouzské revoluce. Revoluční vlna, která začíná v Itálii, zasahuje téměř celou Evropu. Příčinou revolucí je snaha podnikající buržoazie (měšťanstva) odstranit feudální přežitky a také naplnění národních cílů (integrace, emancipace, viz. národní obrození). V zemích, kde tyto přežitky byly již odstraněny. jako např. ve Francii, byla revoluce odrazem nespokojenosti s vnitřní politickou situací. Všechny revoluce roku 1848 mají shodný znak, a to z počátku spolupráci liberálů (prostředky = jednání; zastupují především bohatší vrstvu) a radikálů (prostředky = boj; v prospěch všech), kteří mají stejné cíle – odstavit konzervativní síly od moci. Záhy se projevují rozdíly v názorech liberálů a radikálů, jejich nesjednocenost, což vede k roztržkám a následně k porážce revolučních snah. Konzervativci jsou posíleni, liberálové jsou oslabeni a raději se stahují do pozadí, radikálové jsou pronásledováni. Druhá polovina 19. století (vlastně až po revolucích) je ve znamení formulace politických požadavků, vzniku politických stran a politického boje.
FRANCIE
Za monarchie Ludvíka Filipa ve Francii vládne bohatá buržoazie (měšťanstvo). Revoluce zde znamená střet dvou skupin. První skupinou jsou konzervativní roajalisté, proti kterým stojí tři skupiny, které prohlašují nutnost reformy. Jsou to nejbohatší a nejméně radikální bonapartisté (obdivovatelé bývalého režimu císaře Napoleona), spolu s republikány a nejradikálnějšími socialisty, kteří žádají vytvoření sociální spravedlnosti a prosazují práva dělnictva.
O svržení monarchie tedy usilují tři skupiny - bonapartisté, republikáni a socialisté. Ti pořádají reformní bankety, na kterých šíří myšlenky o nutnosti volební reformy. Zákaz reformních banketů vyvolal nepokoje, které v únoru 1848 vyústili ve vypuknutí revoluce. Král Ludvík Filip uprchl a revolucionáři vyhlašují prozatímní vládu, ve které mají převahu republikáni. Francie je vyhlášena republikou. Jsou vyhlášeny volby do parlamentu na základě všeobecného volebního práva. Pod tlakem socialistů se zřizují národní dílny, které na náklady státu mají zajistit práci pro nezaměstnané. To je hospodářsky velmi nevýhodné a tak jsou dílny zrušeny, což vyvolá povstání dělnictva. To je potlačeno a své postavení ztrácí socialisté -> o moc nyní soupeří pouze republikáni a bonapartisté. V době, kdy se ve Francii připravují prezidentské volby na scénu přichází synovec Napoleona – Ludvík Napoleon Bonaparte. Ten začíná původně jako republikán, získává si podporu veřejnosti a je zvolen prezidentem. Vytváří dojem lidového prezidenta, o velkém počtu věcí nechává v přímém hlasování rozhodnout lid. Ve skutečnosti si však vytváří systém s obrovskou pravomocí. Roku 1852 se nechává jmenovat doživotním prezidentem, následně císařem. Získává dojem velkého vádce ve velké úspěšné zemi (podporuje výstavbu suezského kanálu), ale hodně omezuje práva pracujících.
NĚMECKO
V roce 1806 na popud Napoleona zanikla Svatá říše římská národa německého a místo ní se na vídeňském kongresu ustavuje Německý spolek. V tomto spolku má hlavní slovo Rakousko a Prusko. Když Prusko v třicátých letech vytváří s většinou německých států celní unie (do které nepřizve Rakousko) a hospodářsky tak státy sjednotí, předpokládá se, že v čele politického sjednocování bude také Prusko. Jenže v čele Pruska stojí král Fridrich Vilém IV., který vládne absolutisticky a povstání v roce 1848 (povstání v březnu 1848 v Berlíně, hlavním městě) bere jako útok proti státnímu pořádku, vzporu. Král přislibuje svolat ústavodárný sněm. Liberálové se sjíždějí do Franfurktu, aby tam jednali o celoněmecké ústavě (a tím o sjednocení). Existují dvě koncepce – maloněmecká, která počítá s utvořením Německa z německých států bez Rakouska a koncepce velkoněmecká. Ta počítá s Německem v rozsahu bývalé svaté říše římské, tedy včetně západní části habsburské monarchie a zemí koruny České. Proto byl do Franfurktu poznán také František Palacký, který pozvání odmítl s odůvodněním, že se cítí býti čechem a ne němcem. Na franfurktském sněmu se nakonec prosazuje koncepce maloněmecká. Členové sněmu vypracovali ústavu a nabídli korunu pruskému králi Fridrichu Vilému IV. Ten jí odmítl, má přece vládu od boha a nepotřebuje tedy vládu od povstalců. Jednání jsou k ničemu. Na tlak Rakouska a Ruska je v roce 1850 obnoven německý spolek. Sjednocení Německa proběhne až asi o 20 let později, na popud panovníka. revoluce není úspěšná, Německo není sjednoceno.
ITÁLIE
Před rokem 1848 Itálie není jednotným státem. Severní Itálie patří Rakušanům, Itálie střední je papežský stát a jižní Itálie patří Bourbonům. Jedinou domácí dynastií je dynastie savojská, která vládne na Sardinii, v Savojsku a Piemontu. Předpokládá se, že snahy o sjednocení Itálie povede domácí dynastie. To pro ni ovšem znamená vést o Italská území válku. Válku s Rakouskem prohrála. Na Sicílii v jižní Itálii proběhlo v lednu roku 1848 povstání proti vládnoucím Bourbonům. Povstalci s vynucují vydání ústavy. Pro sardinského krále je ale nemyslitelné, aby podpořil povstalce v boji proti Bourbonům (všichni panovníci jsou bratranci...): Povstalci vystoupili proti cizí dynastii, ale sardinský král proti povstalcům zakročil a povstání potlačil, což znamenalo návrat Bourbonů. Ke sjednocení Itálie také nedošlo, revoluce nebyla úspěšná.